Tento vandr jsme plánovali již v zimě. Po předchozích dvou ročnících, kdy jsme jeli až na druhou stranu Slovenska jsme rozhodli tentokrát zůstat uvnitř hranic naší republiky. Ani nevím kdo to navrhl, ale volba byla celkem rychlá. Nejsevernější pohoří naší vlasti, Jizerské hory. Málokdo věděl do čeho jdeme a tak jsme se všichni těšili.
Dne 7.6. v úterý okolo šesté hodiny odpolední jsme takřka všichni nasedali do vlaku. Jako vždy jsme se postupně setkávali. Sluníčko s Cukroušem (dříve Ďábel) vyrazili již o několik dnů dříve a šli si projít Český ráj. V Kroměříži tedy nasedala skupina A v sestavě Igor a Lála. Viktor bohužel nemohl z pracovních důvodů. Přema, tedy skupina B vyrážel z Napajedel a v Hulíně jsme se společně setkali a pokračovali na Pardubice. Po cestě jsme se dozvěděli, že Cukrouš už na vandru není, protože si udělal puchýře a byl nucen ze závodu odstoupit. Jako obvykle jsme si sedli v Olomouci do jídelního vozu a s ním jeli až do Pardubic. Zde jsme přesedli a pokračovali dále. V Železném brodě k nám konečně přistoupil Sluníčko, tedy skupina C a sestava byla kompletní. Pokračovali jsme ještě kus do Tanvaldu, kde jsme dorazili něco po půlnoci. Tady jsme hned naproti nádraží našli příjemnou hospůdku s obtloustlým, ale příjemným číšníkem. S Přemou jsme ještě v noci vyrazili odlovit jednu kešku, která dle navigace byla vzdálena pouze 600m. To jsme ale netušili, že je to stále do prudkého kopce. No nakonec se nám ji podařilo najít a my se vrátili zpět. Tady jsme ještě chvíli poseděli, ale únava nás zmohla a tak jsme se vydali hledat nocleh. Protože jsme ráno měli jet vlakem dál z tohoto nádraží, nemělo smysl chodit příliš daleko.
Bylo zvoleno místo nedaleko u železničního tunelu a zároveň u říčky. Naštěstí se nám podařilo najít malé místečka na spaní a tak jsme rychle zalehli. Tedy jen někdo. Našli se tací co si ještě přímo na kolejích rozdělali oheň a opekly špekáčky. Ráno nás nepochopitelně budil Lála a celkem rychle společně se Sluníčkem vyrazili do města na nákup. Já s Přemou jsme s nima byli v kontaktu přes vysílačky. Později jsme je dohnali a našli jsme je ve městě u hospůdky na zahrádce. Bylo to prozíravé, protože se zde přehnal několikrát déšť a my byli pod střechou. V nedaleké masně jsme posnídali. Někdo dršťkovou polévku, někdo si dal gulášovou. Poté jsem již museli spěchat na vlak. Vlak nás odvezl do Kořenova, kde jsme přímo na nádraží navštívili museum zubačkové dráhy. Bylo to zajímavé. Při výkladu jsme každý ještě vypili dva lahváče a poté se přesunuli do nedaleké Hospůdky na smažák. U smažáku jsme si dali pivko a začali jsme se strachovat o dnešní kilometry. Nakonec jsme přeci jen konečně vyrazili do hor. Podél kolejí a potůčku jsme dorazili až k nádhernému viaduktu. Zde jsme opět našli kešku a konečně jsme se odpojili od kolejí a podél potoka šli již do lesa. Pak už se cesta začala poměrně ostře a nepříjemně zvedat. Asi po sedmi kilometrech jsme dorazili k rozcestí nedaleko osady Jizerka. Počasí nad náma nevypadalo vlídně. Podle radaru bylo vidět, že déšť a bouřky jdou přímo k nám. S Přemou jsme ještě bez batohů vyběhli na kopec Bukovec, kde jsme si odlovili jednu keš a z vrcholu sledovali jak k nám míří dešťová stěna. Rychle jsme seběhli dolů, ale to už začalo poprchat. Přes louku jsme přeběhli k prvním stavením, kde jsme zjistili, že je zavřeno a tak jsme pokračovali po asfaltce za kamarády dolů do osady Jizerka. Pršelo již celkem vydatně, když jsme dorazili pod střechu k otevřené hospůdce chaty Jizerka, která se nás velmi ráda ujala na dlouhou dobu. Poté se již strhla bouře, která ne a ne skončit. Děkovali jsme štěstí, že jsme stihli dojít až sem, protože déšť neustával.
V této chatě jsme byli od pěti hodin odpoledne až do zavíračky v jedenáct hodin. Poté stále hustě pršelo a tak jsme se s obsluhou domluvili, že nás nechají přespat v předsíni. Díky za to, protože ráno již nepršelo a chystal se poměrně krásný den. V chatě jsme ještě posnídali a poté již vyrazili k pytláckým kamenům. Po cestě jsme ještě odlovili jednu mystery keš s názvem Hnojový dům. Poměrně snadno jsme došli na hřeben přes Jelení stráň, přes rozvaliny bývalé hospody s názvem Hojerův dům a došli na pytlácké kameny.
Zde jsme si dali oddech a pak pokračovali přes zastávky u viklanu a skalky „Heinrichova smrt“. Přešli jsme přes nádherné rašeliniště s jezírky. K rozcestí na předělu jsme přišli přes malou odbočku k zelenému kameni, kde je další keška. Odtud jsme se vydali přímo na nejvyšší vrchol Jizerských hor Smrk. Dole pod kopcem jsme si schovali batohy a po stezce s výstižným názvem nebeský žebřík jsme stoupali strmě vzhůru. Na vrcholu jsme si odlovili keš a prohlédli rozhlednu. Nikde nebylo ani živáčka. Kdo normální by sem taky lozil, když tady není hospoda. Poté jsme již sestoupili zpět a pokračovali dále po stezce do Hejnic. Přešli jsme přes krásné vyhlídky a sestoupili do údolí k chatě Huberta, kde v hlavní sezóně čepují pivo. Dnes bohužel ne. Byla tu jen skupina lidí mdlého rozumu trvale pod dozorem statných ošetřovatelů. Radši jsme se rychle vypařili a sestoupili na kraj Hejnic k hospodě zvané Bártlova bouda. Ta již naštěstí byla otevřená, ikdyž hospodský vypadal, že nás nevidí moc rád. Jídlo nám naštěstí udělal a tak jsme byli spokojeni. Tedy až na Lálu, kterému nechutnala tlačenka. V devět nás bohužel vyhodil a tak jsme pokračovali dálo do dědiny, kde jsme sledovali následky nedávných ničivých záplav. Hospodu jsme nakonec našli. Bohužel až skoro na druhé straně dědiny. Někteří trudomyslní už semnou nechtěli jít, ale já jsem je sem dotáhl. Nakonec jsme klidně ještě dlouho poseděli a poté se již vydali potmě po žluté značce do hor. Ta ale bohužel ještě na území dědiny neplánovaně končila. Vedla kdysi patrně přes most, který zde nebyl. Na brodění přes hlubokou brázdu vytvořenou potokem a velkými kameny nebylo ani pomyšlení a tak jsme pomocí GPSky, mapy a rozumu vyrazili přes louku k lesu. Zde se nám naštěstí podařilo připojit k naší značce a hned po dosažení lesa jsme zalehli u krmelce, který skýtal střechu v případě deště.
Ráno jsme rozdělali oheň a udělali si něco ke snídani. Bylo to potřeba, protože nás čekala neskutečná makačka. Poté jsme již vyrazili do kopců. Chvíli to ještě šlo. Šli jsme podél koryta černého potoka až k vodopádům. Zde ale sranda skončila. Vyšlápli jsme si na vyhlídku s názvem Hajní kostel a to měl být teprve začátek. Pak jsme asi půl hodiny ostře šlapali do kamenných schodů až k vrcholu Frýdlantského cimbuří. Po naprosto vyčerpávajícím výstupu jsme se na vrcholu sušili na sluníčku a po občerstvení jsme asi půlhodinky odpočívali. Pak jsme již nafotili okolní skalky, podívali jsme se dolů k místům, kde jsme ještě včera byli a vyrazili již po hřebeni dále k rozcestí polední kameny. Odtud jsme dorazili na úpatí kopce Smědavská hora a střihli si to ostře vpravo mimo značky přímo k vodopádům na Štolpichu. U rozcestí na Žďárku jsem si nechali opět batohy a k vodopádům šli nalehko. Bylo to asi ještě dva kilometry a bohužel z kopce. Vodopády byly krásné, ale únava již překonávala krásy přírody. Vrátili jsme se zpět k batohům a vyrazili po zelené značce směr Sedlo Holubníku dále. Na rozcestí Sedlo Holubníku jsme narazili na trampy někde z Čech, kteří se pořád jenom divili. Ptali se kam jdeme, odkud jdeme, co máme sebou a všechno obdivovali. Třeba vysílačky a GPSky. Nakonec nám řekli, že tam kam jdeme hospoda není a my musíme ještě dál. Kolem pramenu Jizerské Kamenice, kde jsme načepovali čutory jsme sestupovali do údolí po asfaltce až k muzeu sklářů na Kristiánově. Odtud dále po asfaltce jsme podél rašeliniště a rašelinových jezírek přišli až na Šámalovu chatu. Tady jsme zaujali nejlepší stůl v rohu místnosti a zněj jsme se nechali vyhodit až v noci kolem desáté hodiny. Nedaleko jsme ještě potmě nalezli jednu kešku a po cestě k Oldřichovu jsme u cesty našli plácek, kde jsme přenocovali.
Ráno nás ze spacáků vyhnali malé otravné a kousavé mušky. Museli jsem se rychle sbalit a vyrazit dále. Já s Přemou jsem ještě bez báglů vyrazili najít jednu kešku u jedné místní jeskyně pod Olivetskou horou. Cesta sem nevedla, takže to byl fakt oříšek. Podařilo se a my jsme se vrátili unavení zpět. Odtud pokračujeme po žluté do Oldřichova v Hájích. Lála má problémy s nohama a tak jde pomaleji za náma. Já s Přemou jdeme napřed. Po projítí Oldřichova a podejítí kolejí hlásíme vysílačkou, že jsme v ráji. Jsou zde na jednom místě dva otevřené obchody a jedna hospoda. Tady jsme posnídali a nastavili plán. Lála zůstane u hospody a pohlídá batohy. My ostatní vyrazíme na obchůzku místních přírodních zajímavostí. Dali jsme si u obchodu dvě piva a vyrazili. Do prudkého kopce jsme zdolali Oldřichovský špičák. Je to malé skalisko, ze kterého bohužel není moc vidět, protože je hodně zarostlé. Vede zde naučná stezka, takže turistů je tu fakt hodně. Moc se nezdržujeme a jdeme dál přes krásné skalky až ke skalnímu hradu. Zde hledáme kešku, které nás velmi potrápila. Nakonec nalezeno a současně s tím jsem i ochutnali zralé borůvky. Jediné co jsme zde v horách nalezli. Chvíli odpočíváme a poté již klesáme podél skal jinou cestou dolů do Oldřichova, tak abychom stihli vlak odjíždějící ve tři hodiny. Po sestupu k cestě jsme našli další hospodu. Dáváme si pivo Bernard na osvěžení a Lálovi přes vysílačku hlásíme, že stále šlapeme. Ten nám hlásí, že hospodu již otevřeli a dává si točené. My vyrážíme za ním a po dvaceti minutách jsme u něj a dáváme si taky jedno točené. Pak už jdeme na nádraží a čekáme na vlak. Malým motoráčkem se přesouváme do Liberce a z tadyma již rychlíkama domů. Opět jsem narazili na jídelní vůz, kde jsme obsadili zadní bar bez obsluhy, což nám vůbec nevadilo. Pro pivo jsem si rádi zašli. Já s Lálou v Hulíně vysedáme přesně ve 22.30hodin a tím definitivně končí tento vandr.
Závěrem lze říci, že nikomu z nás nesedělo velké procento cest zdolaných po asfaltce a to se také projevilo na množství zdolaných kilometrů. Přesto si myslím, že jsme si všichni vandru užili a i přes nepřízeň počasí jsme vše zdárně zvládli. Už teď se těšíme na další rok.
